V Recyklované zahradě chovají slepice i kocoura

# inspirace, městské zahradničení

Vloženo11. 11. 2021

Text Správce systému

Zahrádkářské kolonie jsou v Česku fenoménem. Většinou je využívají páry či rodiny, ale pronajmout zahrádku si zde může i parta kamarádů. V Plzni najdete díky její poloze na soutoku čtyř řek několik kolonií i velmi blízko centra, vznikaly zde často v záplavovém území nevhodném pro výstavbu. Recyklovaná zahrada se nachází vzdušnou čarou přesně kilometr od plzeňské radnice, přesto se zde cítíte jako na okraji města. O radosti i starosti s ní spojené se s námi podělil Petr Lejčko. Článek vznikl díky podpoře z grantového programu Plzeňského Prazdroje.

 


Adresa: zahrádkářská kolonie u Kalikovského mlýna, Plzeň (mapa)
Rozloha: cca 950 m2
Facebooková stránka: www.facebook.com/recyklovana.zahrada/


Jak dlouho zahrada funguje a kdo přišel s nápadem ji založit?
Zahradu jsme založili začátkem roku 2017. Nápad vzešel ode mě a mých dvou kamarádek během promítání nějakého filmu se zahradní tematikou. Řekli jsme si, že musíme někde založit komunitní zahradu. Tak jsme začali hledat a docela rychle jsme objevili vhodné místo. Mysleli jsme si, že to bude problém, ale pak jsem si vzpomněl na mého spolužáka z gymplu, jehož otec vlastní zahradu v zahrádkářské kolonii v centru Plzně. Dal jsem mu vědět a on: „Jo, to by bylo dobrý. My tam teď máme nějakého pána, který se o to měl starat, ale moc se nestará.“ A tak jsme sem přišli po něm. Bylo to tady strašně zpustlé. Potom se k nám přidal kamarád Luděk, který je tady je do dneška. Teď je tu celkem sedm lidí, dva páry a tři jednotlivci.

Jakou jste měli představu o fungování zahrady? Co jste vnímali pod slovem „komunitní“?
Chtěli jsme mít zahradu primárně pro sebe, pro skupinu kamarádů. A potom ji alespoň částečně otevřít lidem na různých veřejných nebo poloveřejných akcích. Založili jsme facebookovou stránku. Pořádali jsme promítání, sousedský den, táboráky… Pak jsme postavili pec a občas jsme pekli chleba. Ale bylo to spíš pro uzavřenější skupinu kamarádů z okolí, než že by to bylo otevřené úplně pro veřejnost. Ale díky facebookové stránce čas od času někdo přišel, protože ho to zaujalo.

A jak se domlouváte, co kdo bude dělat? Změnilo se to v průběhu času?
Na začátku jsme dělali všichni všechno a neměli příliš rozdělené role. Ani záhony na začátku nepatřily konkrétnímu člověku. Ale pak jsme přešli na víc soukromnický způsob. Rozdělili jsme si to a už asi tři roky se každý stará o nějaký záhon. Podle toho to taky vypadá – někdo se stará a někdo se nestará. Některé záhony jsou skvělé a jiné úplně katastrofální.

A potom jsou tady slepice, o které se starám já, kamarád a občas nám někdo pomáhá. Máme tu taky kocoura, kterého krmíme všichni, ale nejvíc asi já. A taky jsme tady asi rok a půl provozovali bezobalový klub. Mělo ho na starost několik lidí, co sem chodili zahradničit, ale využívali ho i lidé „zvenčí“.

Co se týká společných záležitostí jako sekání trávy, to dělá kdo?
Nejdřív jsem se to snažil nějak zorganizovat, ale moc to nefungovalo. Takže nakonec prostě někdo, kdo zrovna přišel, udělal, co bylo v tu chvíli potřeba. Časem se Luděk začal starat více o vodu, já se starám víc o slepice. Kamarádka se starala dřív o záhony, teď je máme rozdělené. Trávu seču já. Část kosím a část sekám sekačkou. Měl jsem jeden rok, kdy jsem jen kosil, vyzkoušel jsem si to a teď už…☺

Takže nemáte jednu hlavní osobu, která má zahradu „na povel“ a rozděluje úkoly?
To jsem asi já, ale myslím, že mi to moc nejde. Tak to prostě dělá ten, kdo zrovna vidí, že by něco bylo potřeba.

Chceš prozradit, jak to máte nastavené finančně?
Nájemné za zahradu si dělíme mezi pět lidí. Platíme celkem 2 000 Kč měsíčně, takže každý 400 Kč. Takto je to nastavené od začátku.

A jak řešíte koupi společných věcí?
Já financuju slepice, občas nakoupí kamarád. Nemáme žádný fond. Teď už toho není potřeba moc kupovat, spousta věcí je hotová. Investovali jsme hlavně na začátku, to jsme si výdaje dělili.

S financemi souvisí i váš název, recyklovaná zahrada. Máte tu spoustu věcí, které už dříve sloužily jinde. Pověděl bys k tomu něco více? 
Skoro všechno je tady z druhé ruky. Není tu asi nic, co bychom pořizovali úplně nově. Třeba dětské pískoviště nám dělal kamarád, který odněkud přivezl dřevo. Tady ten „poleh“, který už letos dosloužil, ale ještě loni sloužil, ten odněkud přivezla Linda. Namontovala postel na konstrukci od houpačky, to bylo fakt super. Jediná výjimka je kurník, ten je z nového materiálu.

Říkal jsi, že členů máte v současné době sedm. Jsou to spíše mladí nebo starší lidé? S dětmi nebo bez?
Děti tu má jenom jeden pár. Ostatní jsou zatím bez dětí, spíše mladší lidi.

A jak často tady trávíte čas?
Během pěti let, co zahrada funguje, se to různě měnilo. Nejvíce to tu žilo asi první dva roky. Dělali jsme brigády, přicházeli lidi z různých koutů. Později, zvlášť v době covidu, to utichlo. Teď [pozn. rozhovor probíhal na konci září] zahradu nejčastěji využívá jako prostor k setkávání ekumenická skupina, křesťané z různých církví. Část z nich na zahradě i pěstuje, ale většina z nich je mimo tuhle zahradu. Zahradníci sem chodí různě. Někteří jsou tady každý den, někteří třikrát za týdne. Já sem chodím každý den.

To je zajímavé, že se k vám přidávají lidé, kteří zahradu využívají více než místní zahradníci.
To je jenom teď v létě, po covidu. Chtěl jsem, aby zahrada začala žít, po tom, co to covid zařízl. Tak jsem si řekl: „Hele, jsou tady lidi, kteří by měli zájem sem chodit. Třeba z toho vznikne něco nového.“ A tak jsem jim zahradu poskytnul. Jsou to fajn lidi.

Většina komunitních zahrad během covidu byla využívaná více než za normální situace…
My jsme ji samozřejmě využívali, ale jenom nás pár. Ale hromadné akce, přednášky, táboráky, zpívané a další věci, co tady dřív byly, to utichlo. A zatím se to nerozjelo v plné míře. Teď tady byla jenom jedna přednáška o živé krajině.

Sídlíte v zahrádkářské kolonii. Znáte se sousedy? Jaké máte vztahy?
Za tu dobu se známe, ale ne nějak blíže. Někteří se tady byli podívat na sousedském dnu. Když je potřeba, tak nám s něčím pomůžou. Ale řekl bych, že nemají větší zájem se s námi kamarádit. Jsou tu raději sami.

Jaká je tvá hlavní motivace, proč zahradu máš a staráš se o její chod?
Původně to asi byla hlavně touha propojovat lidi, být součástí nějaké skupiny lidí, vytvářet komunitu. Musím ale říct, že jsem za tu dobu nakonec nejraději, když mám klid ☺ Z práce to sem mám kousek a kromě domova tak mám ještě zahradu, která je pro můj život strašně důležitá. A myslím si, že i pro život několika dalších lidí, kteří sem chodí. Prostě takový opěrný bod.

Máte nějaké plány do budoucna? Co tu chcete ještě rozvíjet?
Na jaře by se k nám měli přidat ještě tři kamarádi, kteří by tu taky chtěli mít slepice. Teď máme slepice už jenom tři, ale ještě před rokem jsme jich měli osm. Postupně poumíraly a dvě zakousla kuna. Takže oni by chtěli koupit nové. To bude takový experiment, jestli se je povede zintegrovat s těmito starými. Chceme jich mít zase tak sedm až osm a kohouta k tomu.

Na slepice jsem se tě chtěla zeptat. Jste jediní zahradníci v centru plzně, o kterých vím, že chovají slepice. Řekl bys o tom více? 
Byl to takový zajímavý sociální experiment. Když jsme ještě slepic měli hodně, procházelo se tady sebevědomě celé hejno. Teď se bohužel po útoku kuny naučily schovávat, pokud jim zrovna nenasypeme žrádlo. A lidi, co chodili kolem, se na ně strašně těšili. Někdy je krmili, což se mi úplně nelíbilo, ale nedalo se nic dělat. Někdy nám nosili starý chleba nebo skořápky. Nechali ho tu třeba na vratech, často jsem ani nevěděl od koho. Když teď slepice nejsou vidět, tak si lidi asi myslí, že už tady nejsou.

A kdo se o ně stará?
Původně jsme se o ně starali tři. Pak jedna kamarádka odešla, takže teď hlavně já a částečně kamarád. Vajíčka jí hlavně ten, kdo se stará a kupuje žrádlo.

Pro toho, kdo vůbec neví, co obnáší péče o slepice – co všechno a jak často musíte dělat?
Není to tak náročné. Denně čistíme kurník, krmíme a měníme vodu. Je to záležitost tak na deset, patnáct minut.

A když jedete na dovolenou?
Tak se střídáme. Někdy je to problém, ale letos, když jsem byl pryč, tak mě zastoupil jeden zahradník. Na celé tři týdny.

Měli jste nějaké speciální plemeno?
Byly to hybridky, čtyři klasické z velkochovů a tři hempšírky. Některé jsme měli dříve a pak jsme dokoupili další. Chvíli se navzájem šikanovaly, ale kohout je dal dohromady. Máme je i pojmenované.

Jak se jmenují?
Ta, kterou nejvíce šikanovaly, je Kryšpína. Druhá se jmenuje Domina. To je ta, co všechny šikanovala. Je dominantní už od začátku. A třetí je Hermiona.

Máte tu i jiné zvířectvo? Ať už domestikované nebo divoké? A jak se o ně staráte?
Důležitou personou je tu kocour. Máme ho už asi tři roky, přivezl jsem ho jako kotě. Slétá se sem i spousta ptáků, ty myslíme i nechtěně překrmujeme, jak krmíme slepice. Takže do krmítka už jim navíc nesypeme. Jsou tady taky veverky, ty se krmí samy, protože je tu spousta lískových ořechů. A pak sem chodí bažant, vždycky přelítne na záhony. A v okolí žije spousta zvířat – na nedalekou louku chodí kuny, liška, srnky…

Vidím, že tu máte i hmyzí domek…
Ten je bohužel nezabydlený. Přestože je na první pohled pěkný, tak se mu hmyz vyhýbá. Ale jinak si myslím, že tady je opylovačů hodně. Letos v květnu jsem tady byl přítomný takovému krásnému okamžiku, kdy přilétl roj včel a obsypal tenhle smrk. Fakt obrovský roj, všude to tady lítalo… Takže života tady pozoruje člověk strašně moc, obzvláště na to, že jsme ve městě. A možná ta naše zahrada k tomu taky přispívá.

Snažili jsme se, aby záhony byly permakulturní. Je tam hodně květin, které přitahují opylovače. Na některých místech necháváme květiny vysemenit a vyrostou i další rok, to je fajn.

Máte tady zdroj vody? Jak řešíte zalévání?
Pitnou vodu musíme vozit. Je tady studna s užitkovou vodou, ale tu moc nepoužíváme, jenom v nouzi. Jinak svádíme dešťovou do nádob. Máme jich několik, tisícilitrovou a další třistalitrové.

Stačí vám to?
Zatím ano. Záhony nejsou zas tak velké. Když byla v letech 2018 a 2019 sucha, tak to nestačilo. To myslím vyschla i studna. Asi jsme to moc neřešili, prostě jsme nezalévali. Bylo to v srpnu a všechno už bylo dozrálé, tak možná proto. Ale v květnu, v červnu voda ještě byla.

A zaléváte si každý své záhony nebo se nějak domlouváte?
Když ostatní nemůžou, tak prostě zalívá ten, kdo zrovna může. Letos hodně pršelo, takže se vlastně zalévat vůbec nemuselo.

Čím záhony hnojíte?
Kompostem. Ale budeme muset udělat chemický rozbor půdy, protože za těch pět let jsme tu půdu asi vyčerpali, přestože hnojíme kompostem a někdy i koňským hnojem. Něco jí schází, tak musíme zjistit co a nějak to napravit. Nebo ji nechat odpočinout. Rok od roku jsou ty výnosy horší. Na začátku, když jsme přišli, tak ta půda byla neuvěřitelně úrodná a měli jsme velký výnos všeho.

Máte ještě nějaké jiné problémy? 
Bylo by dobré opravit střechu, ta pořád teče a já to vždy nějak zalátám. Domek by potřeboval kompletní rekonstrukci. Ale není náš, tak ještě nevím, jak to budu řešit. Majitel by to asi mohl spolufinancovat, ale nevím, jestli by to stálo za to úsilí. A jinak asi nic nepotřebujeme.

Máte s majitelem nějakou domluvu, na jak dlouho můžete zahradu využívat?
Máme dohodu, že tak, jak dlouho budeme chtít. Ale samozřejmě se situace může změnit a on může mít jiné představy. My odsud zatím neplánujeme odejít.

Co bys poradil někomu, kdo se rozhodne do podobného projektu pustit? Udělal bys příště něco jinak?
Já bych asi nic neměnil. Možná komunikaci s ostatními zahradníky. Člověk musí být rázný, mít nastavené hranice, ale zároveň ne moc. Asi bych se příště v některých případech snažil více hledat kompromisy.

Takže se dá říct, že poslední slovo v rozhodování ohledně zahrady máš ty?
Ano, nejspíš to tak bude. Nemáme to postavené na úplné demokracii. To jsme zkoušeli na začátku, ale moc to nefungovalo. Nedokázali jsme se pak na ničem dohodnout. Musí být někdo, kdo alespoň koordinuje a má právo veta. To je z mých zkušeností nejfunkčnější model, ale ten někdo musí být rozumný.

To je velké téma podobných projektů.
Pokud se lidi tolik neangažují, nemůže mít jejich hlas stejnou váhu, jako hlas člověka,  který tam řeší první poslední. Myslím, že je taky důležité zachovat určitou privátnost. V momentě, kdy by to bylo stoprocentně otevřené, tak to ztrácí tu schovanost, která to pro mě dělá hezké. Ale mám pozemek i jinde, tak možná časem dospěju do fáze, kdy to tady budu chtít dělat úplně jinak a otevřít to. Nevím, jestli to bude možné a jestli bude zájem.

Chtěl bys ještě něco dodat pro ty, kdo by chtěli začít se zahradničením?
Důležitá jsou místa pro relaxování. Mít kde si lehnout. My máme trampolínu, to je pěkná věc. Lehnu si na ni, na sluníčko, to doporučuju každému. Myslím si, že na začátku máš tendenci zahradu zvelebit a všechno udělat, ale já teď mám spíše tendenci si odpočinout.

A ještě řeknu jednu věc, na které mi záleží. Je důležité, aby zahrada měla divoký kout, kam zahradník moc nechodí. U nás je támhle vzadu. Aby prostě ta zvířata měla kde být.


Tento projekt byl podpořen z Grantového programu Plzeňského Prazdroje. Odborným garantem tohoto programu je Nadace rozvoje občanské společnosti. Děkujeme!