První plzeňská komunitní zahrada učí děti, že ředkvičky nerostou v „hroznech“

# inspirace, komunitní zahrada, městské zahradničení

Vloženo11. 11. 2021

Text Správce systému

Komunitní zahrady začaly v Česku vznikat zhruba před deseti lety. Přináší lidem ve městě možnost vypěstovat si zeleninu či bylinky i bez vlastního pozemku. A také navázat bližší vztahy se spoluzahradníky. Jak funguje jedna z nejstarších plzeňských zahrad tohoto typu nám prozradila Marija Kaňovská. Článek vznikl díky podpoře z grantového programu Plzeňského Prazdroje.


Adresa: ulice Pod vinicemi, Plzeň (mapa)
Rozloha: cca 1 600 m²
Web: www.envic-sdruzeni.cz/zahrada-zahradniceni/komunitni-zahrada/www.totemplzen.cz/centrum


Jak a kdy zahrada vznikla?
Zahrada funguje od roku 2015. S nápadem založit ji přišla zahradnice Alena Lehmannová z občanského sdružení Envic. Tři roky nás podporovala a učila zahradničit, teď už čtyři roky hospodaříme na vlastní pěst.

Dříve tady býval jabloňový sad, pak ho vykáceli a deset let pozemek ležel ladem. Když jsme přišli, bylo to tu úplně zarostlé, záhony jsme kopali centimetr po centimetru. Sousedi, od kterých si pozemek pronajímáme, jsou rádi, že to tu slouží lidem. Je to pro ně příjemnější než původní divočina.

Kolik má dnes zahrada členů?
Počet členů je proměnlivý. Letos je to 22 rodin nebo „sólo“ členů, to je maximum, co zahrada pojme bez pracného budování dalších záhonů.

Velkou reklamu neděláme, známí si to předávají mezi sebou. Máme pevné jádro, které je stejné od začátku – moje rodina, pár dalších rodin a několik jednotlivců. Zbytek se obměňuje. Někdo odejde, protože si koupí pozemek. Někteří  časově nestíhají, ale v tom případě si zahradu spíše nechají jako místo k odpočinku a rekreaci, jen přestanou pěstovat. Je to tady totiž fajn. Možná je to teď trošku zarostlé, protože je začátek září, všichni mají najednou jiné starosti. Plánujeme ale brigádu a zahradu uklidíme a zazimujeme ji.

Aktivnější měsíce jsou u nás na jaře, od dubna do půlky června. Hodně se potkáváme, pořádáme společné brigády. Potom začínají dovolené, to se hlavně sklízí. Na podzim, v říjnu, začínáme uklízet. Tak to prostě je. Lidé mají pocit, že se budou aktivně účastnit i v létě, ale to mají většinou jiný program.

Zvýšil se zájem lidí v souvislosti s covidem?
Ano, loni se přidalo hodně členů, hlavně rodin. Lidé hledali místo, kde by mohli v době omezení trávit čas. Zahrada pro nás byla takový prostor, kde jsme se cítili svobodně. A dostalo se jí také mnohem větší péče než obvykle.

Jste nějak formálně organizovaní? Nebo jste jen neformální skupina?
Od začátku jsme zapsaný spolek 1. plzeňská komunitní zahrada. Přemýšleli jsme, jestli to takto necháme, nebo budeme jen partou fyzických osob. Nakonec jsme ale zůstali u spolku. Nenese to skoro žádnou administrativu. Jen jednou za tři roky zvolíme novou radu nebo prodloužíme stávající. Pokud je nějaká změna, tak podáme změny do obchodního rejstříku na krajský soud. Výhodou spolku je, že pokud bychom chtěli, můžeme do budoucna požádat o grant na nějaký projekt.

Kdo se stará o chod zahrady?
Máme radu. Jejími členy jsme já, „technický manažer“ a pokladní. Pokladní je hodně akční a organizuje spoustu věcí, protože má pokladnu a ví, kolik můžeme utratit. Já hlavně přijímám nové zahradníky a sděluju pravidla, jak zahrada funguje a co tady můžeme pěstovat a co ne. Třeba rajčata nám chytají plíseň. Letos jsme to zase vyzkoušeli, protože jedna nová zahradnice strašně moc chtěla, ale dopadlo to stejně jako vždy. I okurky chytily plíseň, takže víme, že to prostě nejde. Ale divoká rajčata, o něco větší než borůvky, ta jsou odolná a můžeme je tady pěstovat.

Mají možnost do dění v zahradě promluvit i ostatní zahradníci? A zapojují se všichni do společných prací?
Jednou ročně máme valnou hromadu, kde probereme plány. Ale zahrada funguje hlavně díky akčnímu jádru, které za ni má zodpovědnost. Je potřeba sekat trávu, připravit dřevo na ohniště nebo třeba doplňovat toaletní papír na záchod. Jsou lidé, kteří dělají, co vidí, že je potřeba, i když je neúkoluješ. Jsou lidi, kteří něco dělají, jen když dostanou úkol. Je to různé. Od běžných zahradníků, kteří nemají sklon něco zařizovat, potřebujeme, aby udržovali pořádek, nic víc není potřeba. Celkově ale máme fajn partu lidí – i když někdo nemá čas dělat něco navíc, tak respektuje pravidla zahrady a jen vzácně řešíme nějaké nepříjemné věci spojené s nezodpovědným chováním zahradníků.

Jak navzájem komunikujete?
Členové podepisují přihlášku, kde vyplní své základní údaje, abychom je mohli kontaktovat. Máme společný chat a kdo v něm není, tak se nejdůležitější informace dozví mailem.

[… Mášina dcera se dožaduje pozoronosti…]
Tohle dítě vyrostlo na zahradě. Mému prostřednímu synovi byl necelý rok, když zahrada vznikla, starší dceři byly čtyři. Díky zahradě ví, jak co roste.

Mám kolegyni, typické městské dítě, která poprvé zahradničila ve svých 28 letech a byla překvapená, když zjistila, že ředkvičky nerostou v hroznech tak, jak je prodávají v obchodě. Díky tomu mi došlo, jaký poklad tu uprostřed města máme. Protože pro mě je to samozřejmé, v dětství jsme měli chatu na vesnici, kde jsem trávila prázdniny. Kdybychom ale teď tento prostor neměli, moje děti by si možná taky myslely, že ředkvička roste jako hrozny.

Co dalšího ti zahrada přináší?
Jsem ráda, když něco vypěstuju. Tedy ono to roste samo, ale já vytvářím podmínky pro to, aby něco vyrostlo, vykonalo svůj přírodní program. Prostě je to už takový zvyk, neoddělitelná součást mého života. V sezóně je výpěstků docela hodně. V obchodě kupujeme jen rajčata a cibuli, jinak máme všechno ze zahrady. A plodin, které tu sklízíme, postupně přibývá. Rozšířili jsme živý plot o ostružiny, maliny a borůvky, zasadili jsme také ovocné stromy. Teď jsem po dlouhé mateřské dovolené nastoupila do práce. Na zahradě jsem tak podstatně méně, ale pořád to má smysl. Setkávají se tady fajn lidi, je to o budování komunity. Domlouváme se, co kdo udělá a kdo o co bude pečovat.

Teď sedíme v altánu. Jaké další zázemí je tu pro členy k dispozici?
Zázemí se budovalo několik sezón. Nejdřív vznikl altán, protože je tady hodně slunečno, a záchod. Postupně se rozšiřoval relaxační koutek a zázemí pro děti. V příštím roce bychom chtěli místo maringotky, kde teď skladujeme nářadí, udělat zahradní domeček, který by toho pojal víc. Nářadí máme totiž opravdu hodně.

Jak máte rozdělené záhony?
Záhony fungují ve dvou režimech – v individuálním a společném. Z individuálních si každý odnese to, co si vypěstuje. Pokud nechce, tak se s nikým nedělí. Větší část ale tvoří společné pěstování se záhony, kde jeden zahradník pěstuje třeba dvě, tři kultury a je to pro všechny k odběru. Úrody je tak o hodně víc, než když pěstuješ na svém individuálním záhonu. Tam se sice s nikým nedělíš, ale nikdo se nedělí s tebou. Máme také společné dýňoviště, to je úplně pro všechny. A sdílený je i bylinkový záhon.

V únoru uděláme pro společné záhony osevní plán. Domluvíme se, kdo co bude pěstovat, aby to dobře navazovalo a plodiny si navzájem nejen že nevadily, ale naopak se podporovaly. Aby se třeba mrkev nezasadila na nějakém záhonu, který byl čerstvě pohnojený živočišným hnojením, to by totiž moc neprospívala.

Vedeme si záznamy, co kdo pěstoval a čím záhon na podzim pohnojil a podle toho se rozhodujeme, co kdo zasadí. Někteří zahradníci chtějí mít pořád stejný záhon, to pak plodiny obměňují. A pak jsou takoví, kteří pěstují stejné plodiny, například okurky, a rok co rok to vylepšují. Ti se musí stěhovat na různé záhony.

Jak si dělíte úrodu ze společných záhonů?
Ze společného si každý utrhne podle citu, kolik uzná za vhodné. Nestává se, že by si někdo vzal všechno. Spíše jsme měli opačný problém. Zůstávaly nám přebytky, které jsme pak museli kompostovat. Každý společný záhon má teď garanta – pokud se do určité doby všechno nesklidí, odnese si zbytek on. Často mám pocit, že lidi ani nesklízejí, že pěstují pro radost. A pak je pár takových „sklízečů“, kteří opravdu sklízejí.

Jak se o záhony staráte? Předpokládám, že nepoužíváte žádná umělá hnojiva, pesticidy a podobně?
U nás je jedna zásada – pěstování bez chemie. Sejeme zelené hnojení, používáme přírodní hnojiva, dříve od krav z Šumavy, teď už vozíme spíše od králíků a slepic z Roudné. Máme i svůj kompost. Není zpracovaný úplně dokonale, ale na dýně funguje dobře. Na jaře ho přehodíme na dýňoviště, překryjeme černou fólii, aby tam nerostl plevel, a zasadíme dýně. A jelikož se tam ten kopec formuje už roky, tak zezdola vykopeme dobře vytvořený kompost, černý, kompletně zpracovaný. A tím na jaře přihnojíme co je třeba. Abychom podpořili motýly a včelky, máme i takovou květinovou loučku. Jinak trávu všude sekáme na krátko, tak aby alespoň někde zůstalo něco i pro ně.

Jak řešíte zalévání?
Máme společný chat, kde se domlouváme. A někdo se ani nedomlouvá, přijde a zalije všechno, co vidí. Od majitele pozemku odebíráme užitkovou vodu, pitná tady není. Ale v horkých měsících dochází, protože není z příliš velké hloubky. Zachytáváme taky dešťovku ze střechy altánu a maringotky. Vodu rozvádíme podzemním potrubím k několika nádržím rozmístěným po zahradě. Z nich se vypustí do sudů a nabírá kropáčem. Je to na dlouho, ale nechtěli jsme zalévat hadicí, protože jsme se báli velké spotřeby vody. Ne každého pohlídáme, aby s ní šetřil. Letos nebyl s vodou problém, ale v předchozích sezónách bylo vody málo. Do budoucna chceme postavit zahradní domek, abychom měli větší plochu pro sbírání dešťovky.

Naše rostliny cvičíme. Zaléváme jednou za tři dny. Pokud naprší, tak mají štěstí, pokud ne, tak musejí vytvořit silný kořenový systém, aby nasál vodu z větší hloubky.

Jaké jsou členské poplatky? A jsou rozdílné pro individuální a společné pěstování?
Jsou stejné, každý platí 1 800 Kč ročně. Zatím nám to takto stačí.

Dostává hlavní organizační tým finanční odměnu nebo pracujete dobrovolnicky?
To se v průběhu let mění. Dříve býval členský poplatek vyšší, protože jsme z něj platili i profesionální zahradnici, která nám pomáhala. Pokud něco zbylo, nejaktivnější členové také dostali odměnu. Teď už je ale zahrada „zajetá“ a práce je méně, takže děláme všechno dobrovolnicky. Peníze, které vybereme, jdou na nájem a rozvoj zahrady.

Využívají členové zahradu každý den nebo spíše nárazově?
To záleží na ročním období. Teď [rozhovor probíhal v polovině září] věřím, že bývají dny, kdy se neobjeví nikdo. O víkendu samozřejmě chodí víc lidí. Často se domluvíme, že se tady třeba v sobotu odpoledne sejde několik rodin. V tom je to fajn, že je to pak zahradničení spojené s přátelským posezením.

Už jsi naťukla plány do budoucna. Máte nějaké další, kromě stavby zahradního domku?
Chtěli bychom taky postavit fóliovník nebo skleník, třeba by tam rajčata rostla lépe. Buď využijeme starou konstrukci, kterou tu máme, ale na tu je třeba koupit díly na míru. Anebo za stejné peníze, možná dokonce levněji, pořídíme nový. O tom budeme hlasovat na valné hromadě.

Na zahradní domek nám chybí hlavně ruce. Lidé jsou vytížení a sdružují se tady hlavně maminky s dětmi. Pár aktivních mužů samozřejmě taky máme, ale ne natolik, aby zkoordinovali a postavili ten zahradní domek sami. Teď jsem objevila možnost zapojení dobrovolníků přes dobrovolnické centrum TOTEM, ale musím to probrat s ostatními zahradníky. Někteří měli v létě kvůli covidu obavy pouštět sem „cizí“ lidi.

Řešíte nějaké problémy? Co byste případně příště udělali jinak?
Ani ne příště jinak, ale příští sezónu jinak. Sepsat a lépe rozdělit úkoly, protože to se v průběhu let stírá. Lidi jsou fajn, ale je prostě potřeba někdo, kdo vše řídí.

A lepší zdůraznění společné vize – co jsme, pro koho to děláme, že Envic založil zahradu jako environmentální projekt otevřený pro všechny a že podle stanov spolku můžeme pořádat akce pro veřejnost. Jak se zahradníci obměňují, tohle se trochu vytrácí. Noví členové mi řeknou, že si stanovy přečetli, protože to je podmínka, ale letos byli proti tomu takovou veřejnou akci pořádat. Asi na to měl vliv i covid.

Co bys vzkázala lidem, kteří by se chtěli pustit do založení komunitní zahrady?
Aby se prostě zvedli a začali něco dělat. Zahradničení je o tom, že je potřeba zrýt zem, zúrodnit ji a zasadit. Není to taková věda, není potřeba se na to kdovíjak dlouze připravovat. Samozřejmě musí najít pozemek, ale myslím, že to není tak složité. Nebát se toho. My jsme měli na začátku poradenství od profesionální zahradnice, ale myslím, že stačí pár rad i od někoho, kdo se věnuje celý život amatérskému zahradničení na chalupě. Takovou babičku má kdekdo. Určitě poradí v začátcích a pak to už jde.

Uvažujete o založení komunitní zahrady a potřebovali byste s něčím poradit? Ozvěte se nám na pestirnadepo@pestujprostor.cz


Tento projekt byl podpořen z Grantového programu Plzeňského Prazdroje. Odborným garantem tohoto programu je Nadace rozvoje občanské společnosti. Děkujeme!